Ahoj kamarádi, přátelé, podporovatelé, příznivci, sportovci, kolegové a vy, které zajímá dění kolem mého sportu. Děkuji za Vaši podporu a za Váš zájem o tento sport. Dlouho jsem se odhodlávala k vytvoření vlastních webových stránek, až jsem vyslyšela přání mnohých z Vás a učinila tento krok. 
Přemýšlela jsem také nad obsahem, kdy jsem nechtěla stránky pouze plné fotek ze závodů a videí z posiloven… Mnozí z Vás mi, denně, zasíláte dotazy na velikost mého bicepsu, zda mám přítele, nebo mi nabízíte sponzoring. Najdou se ale i tací, jejichž kontakt není moc příjemný… Ale to asi každý znáte. Na naprostou většinu Vašich dotazů, např. z Facebooku, zde najdete odpověď a já nebudu muset, každý den, odepisovat na otázku týkající se velikosti mého bicepsu… ha-ha Omlouvám se naprosté většině z Vás, která je milá, přátelská, má zájem o mě, o můj sport, nabízí mi pomoc a podporu, protože si dokáže představit kolik úsilí, dřiny, odříkání a sebezapření to celé stojí. Každý vrcholový sportovec by o tom mohl dlouze vyprávět, ale ne každý vrcholový sportovec má stejné podmínky a stejný příběh… Jaký je ten můj? Zkusím Vám ho ve stručnosti popsat a také Vám popíši jeden můj pracovní den.
Narodila jsem se v roce 1984, v roce 2003 jsem maturovala a v roce 2011 jsem získala bakalářský titul. Sportu jsem se věnovala aktivně již od útlého věku. V první třídě na základní škole to byla gymnastika, poté přišly na řadu míčové hry, především volejbal. A od svých, asi jedenácti let jsem začala hrát závodně házenou. No, a když jsem zjistila, že existuje posilovna, cvičení tam mě začalo bavit… Chodila jsem každý den na trénink házené a do posilovny, o víkendu měla i jeden nebo dva zápasy. Nemohla jsem se naplno věnovat oběma aktivitám, tak jsem se rozhodla pro kulturistiku a doufám, že správně. Mé začátky v posilovně byly jako u každého sportovce těžké. Sháněla jsem informace, zkoušela různé cviky, cvičební postupy, kombinovala školu, práci a sport, do toho strava, zvažování doplňků výživy, první neúspěchy, modřiny, pot, bolesti zad, kloubů, atd. Mé první závody… Pak neúspěch na dalších závodech, když jsem nedokázala načasovat formu a byla moc zavodněná, nevýrazná a nevyrýsovaná… atd.
A do toho práce u Policie České republiky, noční směny, kvůli nim nabouraný trénink, ranní vstávání a brzký trénink před denní službou. Přihlouplé dotazy na téma, jak jako žena mohu mít více svalů než mnozí muži? Co že to beru, že mi svaly tak narostly? Kolik že to mám přes biceps? A jak že musí trénovat, aby se dostavil úspěch? A když říkám, že je to v pečlivé přípravě, tvrdém tréninku - mnohdy i nejen jednou denně, přísné dietě… tak nevěří… Nikdo už nevidí, že trénuji skoro každý den, 2x i 3x denně, jím kuře vařené v parním hrnci bez soli a koření. Tzv. „volný den“, kdy si mohu dát „cokoliv“ mám jednou za čas. (Pozn. to znamená jednou za 14 dní, ale taky i jednou za 3 měsíce… což je opravdu „mazec“). Cokoliv ale neznamená „cokoliv“ (hranolky, dorty, palačinky, smažený sýr, alkohol, na který nejsem už za ta léta zvyklá, i když po soutěži můj žaludek plácáním různých jídel trpí a já s ním ), ale např. třeba sushi. No… a tak by mě jen zajímalo, kdo z těch, kteří mi závidí, by to dělal se mnou. Vše, co jsem ale zatím dosáhla, by nebylo vůbec možné bez lidí a trenérů, kteří mi k tomu pomohli a kterým musím tímto poděkovat. Dále je zde podpora mojí rodiny, i když ta se dlouho nechtěla smířit s tím, že jsem přestala hrát házenou a dala se na takto „netradiční sport“ pro ženu. Rovněž patří dík i mým kamarádům, přátelům a kolegům z práce. Taktéž by to nešlo bez laskavé podpory Vás - fanoušků, přátel a podporovatelů z Vašich řad, kteří plně chápou, jak těžké je se „amatérsky připravit na soutěže“, na kterých bych chtěla někdy jednou i uspět… To opravdu bez podpory nelze.
