Posaďte se a zkuste si to představit… Spím, i když jsem večer nemohla usnout… Mám po dvou nočních službách, šesti těžkých trénincích v posledním týdnu a po dlouhém převalování jsem zabrala až o půl jedné ráno. Ještě ve spánku cítím bolavá a namožená záda a nohy jako bych měla z olova. Najednou zvoní budík a je na něm 4 hod. 15 min… Umírám poprvé… Vstávám, toaleta, rychle se opláchnu, obléknu do sportovního oblečení a lezu na Orbitrac… Když se mi smekne noha a já se málem uhodím o konstrukci do hlavy, druhý pokus… Začínám šlapat a umírám podruhé… Prvních 15 minut je vždy tragických (někdy i celá hodina). Kolikrát si říkám, že v takhle brzkých hodinách nechápu, co to vlastně dělám a pokládám si otázku, zda moje tělo je ochotné spalovat tuky? Stroj začíná potichu vrzat a já se bojím, abych neprobudila sousedy… Po necelé hodince s radostí končím… Už jsem vcelku v pohodě, i když unavená. Následuje sprcha. Jídlo dávám do „pracovní“ tašky a poté pár minut po šesté hodině vyjíždím do práce. Pracovní doba mi začíná od 7 hod. Je toho, vcelku, dost. Jednou za čas porada, spisy, píšu něco na PC… Je poledne … Kolegové jdou na oběd a ptají se, zda jdu s nimi a šibalsky při tom mrknou. 
Vědí dobře, že mám jídlo vždy s sebou, nějakou tu rýži a kuře na vodě, v plastových krabičkách, vše přesně zvážené, bez tuku, dochucovadel a koření… Místo rýže občas beru rýžové chleby, které jsou moje oblíbené. Odpoledne pak uteče docela rychle a mohu se těšit na trénink.
Něco málo po sedmé hodině večerní jsem už ve fitku, dnes mám na programu relativně „lehký trénink“ zad. Začínám cvičit a jsem hodně unavená… Vedle mě sedá na rotoped dívčina a chce si h-ooo-dně povídat, usměji se na ni a smutnýma očima ji PROSÍM!!, ať mě nechá jen tak šlapat s MP3 v uších a hlavně, alespoň, trošku relaxovat… Dívčina to nechápe a žvaní a žvaní… Já ji ani neposlouchám a mám toho dost… V duchu si říkám: „Copak nevidí, že mám sluchátka, že jsem opravdu unavená a nechci si povídat?“ Jindy ano, ale teď mám před soutěží, dietu držím už více než 4 měsíce, snažím se makat jako čert, i když melu z posledního. A teď už opravdu trénink… Nedostatek spánku, práce a někdy i pro mě dost „brutální dieta“ vyčerpává poslední síly. Slézám z rotopedu a jdu cvičit první sérii vybraného cviku… V tom ke mně přistoupí „známý z fitka“, který tam sice chodí, ale vypadá stavbou kostry a svalů podobně jako moje babička po oslavě. A začíná: „Jé, Tebe už jsem dlouho neviděl, proč se nestavíš?! A viděl jsem tě na srazu reprezentace na fotkách na netu a vypadala jsi tam… no… ne moc dobře, nechceš změnit tu trenérku, nebo trénink?!“ Umírám potřetí… Co dodat, usměju se… no, spíš ušklíbnu (na smích opravdu chuť nemám) a jdu makat… Po 90 minutách, maximálně, končím! Unavená, ale spokojená! Jdu do sprchy a dívčina v šatně se mě ptá, zda– li cvičím. Už jen přikývnu… Odjíždím a cestou stihnu nakoupit. Chci se stavit ještě na poště vyzvednout balík, avšak nestíhám a stejně mají už 2 hodiny zavřeno… Přijdu domů, je tak devět hodin večer a vybaluji nákup, rozvěšuji zpocené sportovní oblečení a začínám si připravovat v parním hrnci maso na další den a vařím rýži. Při tom si v duchu říkám: „Kdy už budu mít konečně změnu a budu mít, konečně zase chvíli rybu?“ Už mě z toho kuřecího bolí hlava. :-( Studuji rozpis svého jídelníčku od trenérky a vidím, že už za týden si ji budu moci „dopřát“, samozřejmě bez tuku, soli, koření… Vše už mám uklizené, jídlo na další den v krabičkách… Ještě umýt nádobí a rychle uklidit kuchyň. Podívám se na hodiny a je 23 hod 15min… Sedám na chvíli k počítači a odpovídám na „resty“ z Internetu… Otevřu si i profil na Facebook a prolistuji další nové vzkazy. Některé jsou bez textu, jen s velkým smajlíkem… Jeden mrká, druhý se směje, další tleská… Jindy by mě to možná i rozesmálo… Napiji se vody a chystám se pomalu do postele.
Zítra mám sice volnější den, ale ráno do banky, pak na úřady a potom cesta za trenérkou, z Prahy do Plzně a zpět. To mě vše přijde nejméně na 4 hodiny mého času. Napřed si mě prohlédne v plavkách, pořešíme současný stav, pak tvrdý trénink, nácvik sestavy. Probouzím se ze „snění“, resp. z toho, co mě čeká následující den, vlastně už dnes … Dívám se na hodiny, které ukazují půl jedné v noci… nebo ráno… No, vždyť to není podstatné! Vypínám počítač a zavírám Bobíka do klece. Nebojte, to je můj papoušek a on tam patří… Má tam bidýlko, hračky, papání, dobroty a tam i spinká. Musím si ještě vyčistit zuby a na hodinky se raději už ani nedívám. Volnější den spočívá v tom, že nejdu do práce. Sloužím u policie na směny, denní a noční, vyjma nějaké „mimořádné akce“, nebo bezpečnostního opatření, kdy jdu „dle potřeby“. Takže mám „luxusní vstávání“ v 6h, i když s „cardiem“. Pak se už mohu vrhnout na běhání… Ale ne venku nebo v posilce na stroji, ale po úřadech při vyřizování restů, kterých mám až nad hlavu! Spím.
Pokud jste dočetli až sem, tak Vás obdivuji a možná si říkáte, proč jsem Vám tady nenapsala raději něco pozitivního… Na to odpovím jednoduše, ráda, ale příště, když budu psát o „nějakém zážitku“, třeba ze závodů, které mě čekají. Chtěla jsem, aby spousta těch, která mi napíše na Facebook nebo kamkoli, „nějakou zlou“ věc, která ráda kritizuje a shazuje úspěchy druhých, aby se trošku zamyslela, že úspěch opravdu dost často VELMI bolí a můj den nezačíná probuzením v 9 hod., snídaní do postele, několika tempy v mém bazénu, a pak pohodovým — relaxačním tréninkem… Ale vše je tomu na míle h-óóó-dně vzdálené! Pro příklad, abych se mohla zúčastnit Mistrovství Evropy ve Španělsku, v letošním roce 2014, musela jsem si přehodit služby, abych měla na závody volno a mohla tam jet. No, a poté jsem se na Amatérskou Olympii v Praze (2014) připravovala pouze 14 dní, kdy jsem ale měla 3 noční směny po sobě omjdoucí, den volna a znovu 3 noční… Přátelé, nebrečím, to byste mě podcenili 
, ani si nechci stěžovat. Ale zkuste si představit, jak je těžké „načasovat formu“ na tak významné závody, jakými bezesporu, Amatérská Olympia v Praze 2014 je, když jste po šesti nočních… Opravdu si nechci stěžovat, ani plakat, jak to mám, jako „pracující amatér“, těžké… Já jsem si dobře vědoma, že to mají v životě těžké miliony jiných sportovců na celém světě! A já se snažím být neustále pokorná, tak abych si mohla sama sebe vážit. Jen jsem zde, v krátkosti, popsala, co prožívají, téměř všichni, amatérští sportovci na celém světě. Připravují se sice jako profesionálové, ale stejné podmínky na to, rozhodně, nemají! Popřejme proto společně, všem těmto sportovcům, hodně úspěchů! I Projevme uznání někomu v okolí a je úplně jedno jestli dělá „ženskou kulturistiku“, teď nově „physique“, atletiku, box, jezdí na kole, či hraje rugby, nebo plave… Není důležité, jaký sport děláte, ale je důležité, jak a co všechno tomu obětujete! Ještě jednou děkuji za Vaši obrovskou podporu a těším se, že si zde příště přečtete už jen pozitivní věci! Vaše Lenka
   |
